Lidská spravedlnost

Panovník pobídl vraníka ku cvalu,
jen uháněj v dál, oři můj věrný,
již rád bych zaslechl slavnostní píšťalu
a můj stín na cestě je jako hrob černý.


Uháněj věrný můj rychlostí blesku,
již padla noc. Což necítíš chlad?
Po mě se sápají myšlenky stesku,
či mě ráno uvítá na zámku kat?


Ach uháněj vraníku, rychle a skok,
přez sedm kopců, lesy a skály,
skrz spící vísky, bažinou, potok,
krajinou zemřelých kteří se smáli.


Což nevidíš cáry pohřebních vlajek,
jež visí na hradbách jako oběšenec?
Což nevidíš záplavy černých krajek,
ten suchý pohřební na bráně věnec?


Již míjí kašnu i hradní stráž,
sesdá z koně, v předtše snad,
"Ó co to jen provedl panovník náš!"
z davu k všem promlouvá samotný kat.


"Tvým krtým vraždám bylo již dosti,
za svítání poprava čeká tě snad
a vaše vladaři bělené kosti,
ozdobí váš vlastní kamenný hrad!"


"Mýlíš se hlupáku, já nejsem ten vrah,
koho jsem popravil? Nu pověz?
Pokud si stěžuješ na hnilobný pach,
pohlédni k věznici! Do želez!"


Osud však byl až hanlivě tvrdý,
k vladaři který nezmohl nic,
bude však na sebe navěky hrdý,
že pochopil pohled do věznic.


Dnes slunce rudé bělí již kosti,
bez rukou, bez nohou - bylo to zlé,
ošklivá poprava, krvavá dosti,
snad nikdy tam nespatříš také ty mé.