Klášter

Klášter

Kráčím lesem bos
a s travou mezi prsty
pomalu se blížím
k cíli mojí cesty.

Nad hlavou černá oblaka
v nebe noci spojená,
od večera daleko je
tmy ve světlo přeměna.

Měsíc svitem úplňku
i hvězd jasná záře,
k zření pravdy žehná
těm bez svatozáře.

***

Je klidný večer, bezvětří,
vše jako by spalo,
nebe čisté – bez šedi,
k cíli zbývá málo.

Poslední strom ponechávám
kdes za svými zády,
vůkol místa tohoto je
cítit zápach zrady.

Ožehnutá torza zdí
zde k nebi se vzpínají;
na nich slunce paprsky mé
oči dávno neznají.

Zde stál kdys domov Páně,
dnes zřícenina vprostřed lesa,
až bolí z toho na duši,
a ďáblům jistě srdce plesá.

Mezi zdmi se procházím
s úctou k tomu hřbitovu
mnohých duší nebohých,
udělat víc nemohu.

Doteky konečků svých prstů
nechávám v dávných místnostech;
Meluzína škvírami hvízdá:
„Sláva Bohu na výsostech…“

Na špičku nosu znenadání
dopadá mi kapka vody
a bouře z nebe čistého
je jen krůček od svobody.

***

Tu rozezvučí kraj
zvonů klidné vyzvánění,
jak mrtvé by svolávaly
o půlnoci ku modlení.

A mě též tlačí do kolen,
pouze stěna je mi oporou,
tisknu se k ní, avšak vím, že
ty zvony umlknout nemohou.

Chóry bratří v Kristu
klášter vrací k životu,
vidím stěny nezbořené,
i mnichů věčnou lopotu.

***

Spustil se chladný déšť
a větrem hnán mi do tváře
na slzy si zkouší hrát,
doufá, že to dokáže.

***

V černé noci bouřlivé
bílé svíce v oknech hoří,
vždy klášter je připraven
pomoci lidem od příkoří.

Hledím na ně, v jejich plameni
jak topící se tonu,
jako liška postřelená
při královském honu.

Skučivý vítr se zvedá
a vane ve vírech,
tříští se bledý vosk
na knižních papírech.

Bratr v čtení zabraný
však ničeho si nevšímá,
znavený dnem sychravým
nad řádky Bible usíná.

Pohasíná svíce, pod náporem
větru silného se sklání,
mezi svitky staré upadá,
plamen čeká rozdmýchání.

***

Ač skrápí mě chladný déšť,
až zimou bych se třás´,
tak má kůže pálí
jak v ohni znova, zas.

***

Co cítil chudák bratr, který
z knihovny včas nezmizel,
teď pociťuji beze změny;
všechnu bolest a svízel.

Náhle obraz mění se:
celý klášter v plamenech!
Černé šmouhy rýsují
se na mokrých zdech.

Snad Pazuzu větrem oheň hnal
a možná Bůh sám tomu chtěl;
zvon klášterní duněním hrany
o smrti blízké tiše pěl.

Vědra jsou plněna studniční vodou,
hábity pleskají o zvlhlé dlaždice,
ač marný to boj, přestat nemohou,
slzy beznaděje stékají na líce.

Z povzdálí sleduji, jak pro víru svou
kouřem se dusit nechají,
Starší mniši vodu sotva unesou,
první mrtví k zemi padají.

A jako tehdy, ve strachu o život,
utíkám vstříc lesům chladným,
pryč od smrtícího ohně žáru,
více se neshledám s bratrem žádným.

V posledním ohlédnutí hoří mi obzor,
klášter náš již nikdo nespasí,
zoufalý výkřik z dáli milosrdenství žádá,
však ne Bůh, čas až oheň uhasí.

Nemohouc víc, ke stromu se přichýlím,
déšť nechám si padat do očí
a doufám konečně v Boží odpuštění,
kéž utrpení mé ukončí.

***

Z bouřících mraků, těch na obloze plno,
zahřmí jak Lucifer z Pekelné brány,
a za mnou do stromu zářný blesk udeří;
místo odpuštění smrtelné rány.

***

Další noci však znovu jasně cítím
tolik známou lesní trávu mezi prsty,
za málo víry, za zbabělost v prokletí,
pomalu se blížím k cíli mojí cesty…