Vyznání upíra

Noc co noc lidskou krev do útrob střádám
a na hrdlech svých obětí pečeť zanechávám.

Měsíc jako anděl strážný nade mnou vždy bděl
a slunce je můj zapřísáhlý nepřítel.

Jako noční tvor temnoty důvěrně znám,
už staletí bloudím světem sám a sám.

Lidé se mě bojí a vždy se báli
a nesčetněkrát mi smrt přísahali.

Jejich hloupé hry jsem s nimi hrál
a za zády se jim jen tiše smál.

Ty jako jediná z lidí nemusíš mít ze mě hrůzu,
cítím že jsi jiná a nepatříš mezi tu lůzu.

A možná že se ti podaří naučit mě milovat,
vzbudit ve mně soucit, lítost - jež bych neměl znát.

Jsem trochu jiný ale žádný strach,
neboť já nikdy nebudu tvůj vrah.

Cítím, že mě přitahuješ stále víc a víc,
dívám se do zrcadla a nevidím v něm nic.

Teď na chvíli tě opustím, ale nemusíš se bát,
vrátím se k tobě hned, jen co utiším svůj hlad.