Strach

Kdysi dávno, v době chmurné pozdní noci,
zabloudila krásná dívka, ocitla se bez pomoci.
Pohaslé hvězdy, pro něž bylo pozdě,
zděšená, zoufalá, samotná v prastarém hvozdě.

I bouře již ustala, dunící hromy a mocné blesky,
nelibné ticho a výčitka o ztrátě stezky.
Někdo šel za ní, šel v jejích stopách,
dívka však tušila a třásla se v mdlobách.

Jdouc stále vpřed, bludištěm ze stromů,
hleděla za sebe, neb čekala pohromu.
Děsem a hrůzou cestu si klestila,
statečně činila, vlastní strach nepřelstila.

Mrtvý byl hvozd, již zcela bez života,
žádný tvor se v labyrintu nemihotá.
Pouze dívka bez naděje v bílém rouše,
a za ní strach; zvíře, jenž jí nepokouše.

Kdo následoval nešťastnici? Ďáblův věrný sluha,
či démonický netvor s rohy, jehož porazit lze ztuha?
Dívce pomůže jen nebeský dar křídel,
jež odnesou jí daleko; kam nemůže nepřítel.

Dlouhé věky mrtvo; nyní strach, jež zplodila,
a jehož neúsnosnou tíhu nikdy neshodila.
Nezahlédla živáčka, jedinou živou duši,
žádného tvora, ani prosté bzučení muší.

Zůstala stát, nechť jí kroky doženou,
chtěla to ukončit a okusit smrt blaženou.
Přála si konec, únik z té noční můry,
žádala pramálo; pouhého slitování zhůry.

Zády ku přízraku, stála tam nehybně,
hlas svobody a procitnutí, jenž zněl tak slibně.
Bezcílné pokračovat, bezdůvodné přežít,
odchod duší spřízněného nelze snadno zašít.

Bolestí trhána, toužila po setkání,
ztrápená duše poddajně smrti se klaní.
Vše zůstálo při starém; zhluboka dýchala,
činila nesprávně či zkrátka pospíchala?

Pokročila v cestě své, v bílém šatu beze skvrny,
odsouzená věčně bloudit mezi stromy a jejich trny.
Nekonečnou spletí útrap, smutku a strachu,
uběhly dny a týdny, jenž vedly k samému prahu.

Plakala, naříkala, snaživši se dostat ven,
už dávno však poznala, jak zlý to sen.
Skonala nešťastná, až po dlouhé době,
byla zpět s milým svým, jež vzal jí k sobě...