Místnost

V místnosti hrůz,
hrobů přátelství,
šatů mrtvých můz,
prázných koutů nadějí,
lidských tváří
zmučených,
dětských hraček
spálených,
bledých stínů
andělů černých,
cárů splínů
kurtizán mocných,
sedí žena.
Žena bledá,
vlasy černé.
Ústa němé,
rudě malované.
Oči bez bělma
jen černé prázdno.
Šaty nemá,
bílá látka její roucho.
Sedí, ruce na hrudi.
Něco svírá pevně.
Zvláštní pocit ve mně budí
tahle dáma Země.
Cítím její pohled...
ale ona se nedívá!
Ovládá mě citů hrůzných změť
a dáma Místnosti je klidná.
Pomalu hlavu zvedá
a kouká na mě.
Ruce v klín si položila
a hledá štěstí ve mě.
Na mě kouká,
hledá radost.
Ta je ve mě
ona to ví a nemá dost.
Vstává, jde ke mně.
Já volám, křičím!
ale žádný zvuk v hrdle.
Couvám, vázy ničím,
ona je blíž a blíž.
Pokládá ruce na mé spánky
a z hluboka se nadechuje.
Cítím únik energie
a slyším hlas své Matky.
...
Ležím zhroucená
v místnosti hrůz.
Má tvář zmučená
leží vedle mrtvých můz.