Jed

Plíží se tmou jedovatý had,
svíjí se v přítmí jako kolovrat,
jež skřípe v komoře pod pláštěm rzi,
zuby se tříští jak z mosazi...

Jen jedenkrát spatřil jsem v prachu,
cestičku tenkou - jak z nachu,
však byla patrná, jak viděl jsem prve,
snad že ji lemovaly kapky mé krve.

A tehdy jsem ucítil jak svět se mi drtí,
pod údery mocné opojné smrti.
Tak pod hvězdami s východem slunce barvy medu,
poznal jsem tu nesmírnou moc hadího jedu.