Prokletí

Už je to celkem 25 let, moc dobře si na to vzpomínám,
tehdy našli jsme vzkaz, jenž naše osudy dodnes proklíná.
Vzkaz, který nikdy nikdo neměl najíti,
vzkaz, jenž měl být ukryt a ne moci zabíti.
Byli jsme svobodní do oné osudné noci,
tehdy mysleli jsem, že šťastní budeme býti moci,
každý z nás nadějné plány v mysli skrýval,
nikdo ani nepomyslel co bedna v té tmě skrývá.
Byla to smrt co vysvobodily jsem v té noci,
od té doby nás má celou dobu v moci,
Byla to smrt jejíž bledá tvář neměla nikdy vzejíti,
jenž měla být v bedně skryta a nikdy z ní sejíti.
Od té doby noční můry mě večer provází,
nikdy nezapomenu na to, jak jeden po druhém odchází,
co bledá smrt si vše kolem mne vzala,
a mne samotného nelítostivému osudu ponechala.
Teď už k vlastnímu příběhu, jenž odehrál se kdysi,
bylo nás pět,chtěli jsme provětrat mysli,
také touha po dobrodružství nás k tomu táhla,
chtěli jsme cestovat,být volní a zbavit se všech zábran.
Byli jsme mladí, ze školy jsme se znaly,
takové přátelé jako nás pět, by jste jen ztěží hledali.

Jednou v knihovně sešli jsme se časně ráno,
Alex si všiml knihy na níž bylo psáno:

Kdo knihu otevře, byť podlehnout nechá se ní,
smyslů zbaven, neuvědomí se co bude se dít.
Ať ruce i mysl drží od knihy dále,
máš-li čest a je-li ti život milý stále.
Kniha, v rohu ležící spoustu let,
zajímavá se nám zdála,
nedbaly jsme pokynů vět,
Katrin po ní ihned sáhla.
Neslyšíc přátel, varující mě marně,
knihu jsem otevřela, ne však příliš tajně.
Za námi náš přísný profesor stál,
říká: Děvče od té knihy drž se dál,
cožpak nečetla jsi varování?
cožpak máš života na rozdávání?
cožpak neceníš si přátel svých?
nemarni šanci svou a už jdi!
Kdo knihu otevřel, pokušení neodolal,
chtěl se ho zmocnit, avšak nikdy ho nepřekonal,
chtěl znát tajemství oné tajemné věci,
teď o nich nikdo neví, jsou kdesi…
Tajemství, či zmocnit se čeho ptám se sám,
profesor však knihu zavře a řekne nám:

Už toho více než dost víte vy,
věřte, co říkám, věřte mi…
Rázným krokem zmizel v dáli,
kniha zase ležící před námi,
neváhám ani vteřinu, už ji mám,
kniha pod mým kabátem místo zaujímá.
Teď rychle pryč, kde budeme sami,
otevřeme knihu a posvítíme si na ni…
Konečně sami, jen nás pět a kniha,
náhlá myšlenka se nám v hlavě mihla.

Co za tajemnou knihu teď držíme v noci,
má už své oběti, či někoho drží v moci?
Leč to jsou jen z dalších děl,co známe,
spousta varování, avšak výsledky žádné.
Celý netrpěliví knihu otvíráme,
však naše nedočkavost v zápětí se v dáli táhne.
Obyčejná kniha, jenž obyčejný příběh skrývá,
o tajemném pokladu, jenž v nitru světa se ukrývá.
Cožpak ta slova, jenž, varovala nás,
měli nás vystrašit či jen zmást?
Otráven listuji k stránce poslední,
najednou mě bodne do oka slovo prokletí.
Otáčím v té knize list co list,
nahlas začínám svým přátelům nahlas číst:
Kdysi dávno před spoustou lety,
se záhadný muž ještě záhadnější bedny chopil.
Bedny, jejíž obsah není dodnes znát,
bedny, co její otevření život ne jednoho člověka stál.

Ten muž co říkal si Zeoron kdysi dávno,
tu bednu používal, ne příliš málo.
Chtěl se zmocnit světa, chtěl mít zlo na své straně,
chtěl se stát pánem všech a kletby použít na ně,
chtěl všechny zotročit, nechtěl strach znát,
nechtěl nikdy smrt zažíti, chtěl jen všechny zmást.
Jednou pramálo divná věc se stala,
onoho Zeorona bažina se ho zmocnila sama,
do svých útrob stáhlo ho kvapem,
bedna tam zůstala ležet do dnes ladem.
Toť dočetl jsem poslední řádek a zavřel knihu,
ve všech náhlý úžas zůstal stát,
touha najít co, skrývá bedna byla silnější,
než všechna varování, jenž, zmást měla nás.
Tak, vezmeme knihu i s mapou uvnitř,
a začneme si balit kufry.
Nevěříme na nebezpečí číhající uvnitř,
budeme si říkat: Hledači ztracené truhly.
Pár nocí uběhlo jako voda a my stále na cestách,
rozhodnuti poklad najít, ať si ho Zeoron kde chce, ukrývá.
Podle mapy častně ráno,
dojely jsme na místo,
teďka po svých, ne kilometrů málo,
nezbývá než najít to.
Cestou uprostřed lesa ocitly jsme se znavení,
těsně před námi se rozprostře rozlehlé stavení.
Stavení dočista prázdné, nikde ani duše živá,
rozhodly jsme se přespat a ráno pokračovat.
V noci divné zvuky se nám zdály,
šly jsme prozkoumat dům záhy.
Po stopách zvuků jsme se vydaly,
leč tu zůstaly jsme rázem stát,
před námi obří oltář na zemi,
kolem něho svícně vidím plát.
Ze zdi divné zvuky vycházet slyšíme,
je tu někdo? Zmateni nahlas křičíme.
Když náhle venku šum slyšíme,
podíváme se z okna, už ji vidíme.
Tajemná postava v černém hábitu zahalená,
odchází pryč zničená tím, že dílo své nedokoná.
Co za divného člověka tohle sídlo obývá?
ptáme se sami sebe,
je to vůbec člověk nebo zrůda,
a srdce či kámen v sobě ukrývá?
Zmatení tím co naše oči zahalilo náhle,
raději pryč odsud pospícháme,
už jen pár dní k pokladu zbývalo nám,
naše touha po něm hořela, víc než ďábel sám.
Konečně, před námi jeskyně, v níž se poklad ukrývá,
jeskyně, v níž touha se strachem se prolíná,
jeskyně, jejíž drsné zdi nám hrůzu nahánějí,
jejíž vnitro nás chladnými nenechají.
Pomalu, rázným krokem uvnitř se ocitáme,
pomalu, ale jistě cítíme, jak do mdlob upadáme.

Uplynula hodina či snad den?
Jak dlouho spali, jsem jen?
To chladno, ten vzduch nasáklý krví,
co se tu děje, nikdo neví.
Ty zvuky, jenž všude se ozývá,
ten křik co celou jeskyni proklíná.
Jezero, jenž chladné zdi jeskyně omývá,
teď, náhle vše padá do ticha.


Z čista jasna hroboví ticho kolem nás,
vše do černé tmy se ponoří.
Nic kolem živé, nic jen studený mráz,
odvaha nás opouští.
Chceme pryč, rychle, bůh ví co se může stát,
otočíme se, však jeskyně se zavírá. Musíme dál.

Kam jsme to jen vešli?
Kam až naše touha zavedla nás?
Proč kvůli pokladu, teď musíme tu stát?
Je šance, aspoň malá, že dostaneme se odsuď snad?
Tu před námi se náhle jezero prostírá,
je to snad bývalá bažina, co poklad ukrývá?
Či snad samotné schody k satanovi,
co čeká, až navštívíme ho sami.
Když najednou jezero zmizelo záhy,
před námi odkryté prázdné koryto v dáli,
na samém dnu, jenž kostmi a krví pokryté bylo celé,
se poklad na povrch vyjímá,
poklad, který hlídají duše bledé,
poklad, který víc než jeden život stál….
…