Strach

Když světlo blikne a pak nic,
sevřou tě chladné pařáty,
dech zaškrtí drát ostnatý
a ty jsi rub co nemá líc.

Pod nohou křupne cos, snad kost,
tma bledá je a skvrnitá,
s každým svým krokem slyšíš dva,
to strach ti dělá společnost.

Budeš teď branou něčí zlosti?
Na krku cítíš režnou šňůru -
nebo máš prostě noční můru
a vzbudíš se jen s mrzutostí?

Stín tančí v botách z husí kůže,
strne, když upřeš na něj zrak,
v tvé duši rvou se princ a drak,
kdo vyhraje, ten utéct může.

Leč nechám tě v tvém strachu stát
a marně hledat tajnou skrýš -
až nervy v kýblu utopíš,
pak věz, já chtěl jen báseň psát.

....

Až nervy v kýblu utopíš,
pak možná naučím tě
bát.