Jdu si pro tebe

Přede mnou dům, jak z hororu,
klika zahnuta nahoru,
hnul se ve mně strach a děs,
nedaleko zavyl divoký pes.

Překonala jsem však svůj strach,
na kliku sáhla, zvířil se prach,
dveře tiše zaskřípěly,
jako by mne varovat chtěly,
že v domě bdí nezvaný host,
že ze mne nezbude ani kůže, ani kost.

Nedbala jsem tichého varování,
udělala krok, další zaskřípění,
stará, však moudrá podlaha,
upozorňovala mne na vraha.

Kdybys tak věděla, podlaho podlah,
komu tu říkáš, že v domě bdí vrah,
kdyby jste tak dveře tušily,
co stane se právě za chvíli.

Po tváři rozlil se mi škleb,
udělal jsem další krok vpřed,
poté těch kroků bylo víc,
do oken zasvítil měsíc.

S postraní kapsy nůž vytáhnu
a rychleji kupředu se hnu,
ostří se do těla sune jemně,
krev stéká v potůčcích směrem ke mně.

A tak ta stará podlaha
poznala pravého vraha,
nemohla však již zabránit,
tomu co se mělo dít.

Ani dveře již nezmohly nic,
divocí psi vyjí na měsíc,
domem ozval se šílený smích,
až utichlo i vytí psí.

Osoba vydechla naposled,
ta měla to hned,
kdo se proti mně totiž postaví,
jakoby šel proti vlastnímu zdraví.