Sestry

Od ranní hodiny do nejčernějších nocí
tiché zrůdy na duše nůši si nosí.
Nevidí je nikdo kolem, nevnímá je, neslyší.
Ony však závěť brzo ve svém tichu napíší.
Vakuové mrtvolno po krajích se line.
Koho dneska štěstí mine? TEBE?
"I ne..."

První byla krásná dámá s černou perlou na líci.
Druhá byla hvězda jasná v moři slz se topící.
Nevidí je nikdo kolem, nevnímá je, neslyší.
Ony však jsou zrůdy tiché, co si brzy pospíší.
Kolem okeního rámu se ticho jako šál vine.
Koho dneska štěstí mine? TEBE?
"I ne..."

Obě byly kmotry pláče osudem všem přiřčené.
Jedna pálí, druhá hasne, není druhé bez jedné.
Nevidí je nikdo kolem, nevnímá je, neslyší.
Ony však jsou sestry věrné, až před tělo se připlíží.
Rády chytnou si hned cizí duši a čas dál již neplyne.
Koho dneska štěstí mine? TEBE!
"..."