Zmatený démon

Buď vítána v království žalu a nicoty,
a doufej, že uvykneš krutostem temnoty.
Odlož si všechno i svoji kůži,
potom tě vykoupem v trnité růži.

Démoni dají ti znát, co se nemusí,
znovu a znovu tě trhajíc na kusy.
Srdce ti drtíce v odporných pařátech,
po litrech budem pít jak víno tvoji krev.

Ty ale nezemřeš, to se tu nedá již,
nezměrná muka už na věky pocítíš.
Naděje ztratí ten, kdo je sem odveden,
jak tisíc let trvá tu, z věčnosti, každý den.

Tak zněla s příchodem tvým moje slova,
ty mě však nutíš zvažovat je znova.
Co pro jiného bývá nejkrutějším utrpením,
k tomu ty stavíš se, jak bylo by(už za živa) tvým chlebem denním.

Měla bys chvět se už jen při tom pomyšlení,
odsud už totiž žádná cesta není.
A ty? Zvláštní úsměv, tiché přikývnutí?
A démonům prvním kůže nabídnutí?

Sama si vrážíš dýku do žeber, své maso netvorům házíš,
hladíš si stvůru, co tě mrzačí,a přitom až podivně mrazíš.
Měla bys křičet a bránit se, jsi silami odsouzená,
a ty jenom krčíš rameny, že ta bolest je zasloužená?

S klidem se oddáváš mučení,
přijalas démoní skučení.
Peklo tě rozdírá plameny
a ty se jim nabízíš bez změny?

Do těla dáme ti agónii
a bolesti, které se nepromíjí.
Pak s úsměvem, jehož se smrtelní bojí,
Čekáme, až se ty bolesti spojí,

A ty? I když ti slzičky z toho už kanou,
jenom si povzdechneš, že není na vybranou?
Potom tě uvrhnem v nejkrutější led,
a ty jen prohodíš, že tak zábl tě (za života) celý svět.

Pak šeptáš mi jen: „ Dík, jsem ráda ve tvé říši,“
a já pochopil jsem, že ta bolest jen jinou v tobě tiší.
Hm, já si můžu říkat, proč ty ses mě ani nelekla,
sebevrahy také posílají do pekla!?