Frankenstein

Jeden starý muž, co vědec byl, a všecko znal, byl i přesto neštastný, to proto že byl se svými myšlenkami sám.

Rozhodl se proto jednou v noci, že stvoří k sobě živého kamaráda, musím nalézt tělo které oživým, díky své touze proradný.

Utíká do udolí, kde temný hřbitov schovaný mezi stromy jest, vykopám zde tělo co tou nejhezčí bytostí bude, však a prší bouřka hřmí, je tou svou myšlenkou posedlí.

Lopatou rezavou na svých zádech, ohybá se zašlím náhrobkum a hledá svou tvář, svou jedinou a pravou tvář, která oživý jeho život plný trápení.

Dojde k obrovskému černému náhrobku, opráší jeho fotku vydí mladého muže v očích jiskru, co touží ožít zas, v náručí chytrého šílence.

Vykope mrtvolu, tělo je v rozkladu, proto se rozhodne, vykopat více těl.

Nese si na svuj hrad pytel a v něm mrtvol pár, utvořím legendární bytost, co soudcem mím stane se na konci mé cesty bezcenné.

Bez orgánu, bez živé krve, ty mtrtvá těla na stole řeže´, z každého veme kus, bude dokonalý, bude to muž!!

Sešije tělo, ohromné ruce, vysoký též, na tváři jizev pár, netuší toto stvoření, že bude takto žít už na věky věku...