Pojídačka hříšných

Kdopak jsi, možná vím, raději však nechci znát,
máš pohled plný bolesti, a nosíš černý šat.
Jindy, než za nocí vidět tě nebývá,
občas jsi smutná a jindy zas hněvivá.

Mohlas mít hlavu v oblacích, má tě však na vždy podsvětí,
a osud duší ztracených, to je tvé strašné prokletí.
Jsi věčně od krve, se smrtí spjatá,
a nikde netvrdíš, že chceš být svatá.

Máš v očích stíny, které už nezmizí
s pocitem viny, jen plníš své příkazy.
Navždycky ztracená, na věky zničená,
ve věčném zajetí, napořád vězněná.

Pod vládou temnoty,
musíš brát životy.
Ze světa bez žití, mrtvá i nemrtvá,
přicházíš zabíjet, jen to je cesta tvá.

Ty drobné kapičky s odleskem rudé,
co zdobí ústa tvá, značí, co bude.
Možná mám utíkat a volat o pomoc,
k čemu se ale prát, změnit to nemám moc.

Dnes pro mne přicházíš, a za to máš spíš můj dík,
kdo já jsem, nejspíš víš, taky jen služebník.
A stejně jak ty vím, co se mnou bude dneska v noci,
prosím, udělej to rychle, je-li aspoň tohle ve tvé moci.

Neboj se, ode mě neuslyšíš žádné výčitky, prosby, ani neupadnu do hněvu,
tvorovi, jakým i já jsem, můžeš dát už jenom úlevu.
Popřej mi jen, ještě než to uděláš, nechť najdu přeci třeba někdy klid,
a i já se budu do poslední chvíle modliti, abys i ty jej mohla jednou mít.