Hadí chutě

Krutá noc bezesná, nejde dnes spát,
duši mi ovíjí zlověstný had.
Drtí mi srdce a touží je spolykat,
do mysli úlisně šeptá. Měla bych se bát?

Do koho vstoupil on ten se prý změní,
na vždy už přijdu prý o všechno snění.
Na vždy se srdce mi promění v kámen,
na vždy je s hloupostí dětinství amen.

Chodívá v noci, když spící se nebrání,
do snů jim zlovolné myšlenky vkládá,
srdce jim stráví, než nadejde svítání,
vzbudí se bytost, jež prý je víc pravá.

Okraden o sny své dětství pak zavrhne
každý, kdo s hadem se jedinkrát setkal,
začne jít za svým a z pout se prý vytrhne,
prázdnota léčí prý, to mi had šeptal.

V hlavě mé myšlenky, jak roje včeliček,
hučí, že přišel čas začít být silná,
nitrem mi proudí jed, jenž prý je vlastně lék,
„neboj se, smrt duše tvé bude nenásilná.“

Tak hadí myšlenky vtékají do těla,
mění mě v dospělou, přesně, jak říká,
přicházím o duši, kterou jsem……nechtěla?
Vždyť je až směšné, jak semnou cit smýká.

Najednou něco mne zachvátí, poraní,
z veliké dálky se ozývá volání,
poslouchám písně, zřím tisíce obrázků,
vrací se vzpomínka a v ní cit pro lásku.

Zářivá perlička, vonící…..po dešti?
Srdce mě varuje, že bezcit je neštěstí.
Co jsem to provedla? Koukej mě opustit!
Táhni ty plaze, já chci svou duši mít!

I kdybych najivní na věky padala,
Tak bych ti city své do spárů nedala,
a i kdyby mě to mělo zahubit,
já hodlám, netvore, přeci dále snít.

Najednou v sobě mám podivný protijed,
ať si, jak krutý chce, zůstává tento svět.
Však dokud já mohu ještě na něm být,...
uvidím, jestli jím nejde také vyléčit.