ZVĚDAVOST...

„Néé nevstupuj do dveří!“

Příkaz letí marně vzduchem.

Malé dítě otci nevěří,

oči září touhou, smíchem.

I otvírá dál ten chlapec každá vrátka.

„Nikdy nevíš co za dveřmi muže být.“

To tajemství tam číhá, ta touha sladká.

Za dobrodružstvím, s odvahou jen jít.

Tak rostlo dítko, z hocha muž.

„Ach tys ty dveře nenechal?“

Tam našel truhlu, tuhle nůž,

ničeho se nelekal.

A tak šel čas a pravím vám,

zvědavost je boží trest.

Ten mladý muž, když zůstal sám:

„Však za dveřmi je spousta cest.“

I zaťukal, dřevo dveří duní.

„Hej světe vpusť mě tam.“

Jen škrábaní, něco tiše funí,

a zachvěl se dveří rám.

Pak klika cvakla, v pantu skřípe.

To síla temnot otvírá.

„Probůh tam ve tmě něco sípe.“

Proč jen tuhle cestu vybírá?


„Tak sto roků, sto dlouhých zim.

Já temnotou bloudím sám.

Kde to jsem? Čím jsem? Kým?

Kterým směrem zavítám?

Proč já vstoupil? Proč chtěl jsem jít?

Slova varovná! Proč já nedal sluch?

Vím, jsem snílek, chci sen svůj snít.

Teď pekelný chřtán a temnoty ruch.“


I truchlil pláčem, mladý stín.

Kdysi opustil svět, směr šel spát.

Bludištěm bloudí, bludištěm vin.

A tvorů temných musí se teď bát.

Hle tam je démon, těch rohů. Tlam.

A mladý stín zas utíká.

Kde spásná vrátka jsou? Zde, tu, tam?

V černotě si naříká.

Pekelné monstra, nicotný chřtán,

pro mládí trest nejvyšší.

Marně vzhlíží, daleko nebes bran,

zde modlitbu „ON“ neslyší.


A démon další, snad troll snad skřet,

zvídavý mladík bez sil pad.

Již za zády slyší krutý skřek.

To život dal mu sprostý mat.

Zavírá pohled, víčka zrádně sní.

Za branou snění žije dál.

Kolik zde strávil dlouhých dní?

V procitnutí vítá jej rudý sál.

Na rukou pouta, z dlaní krev.

A bolest píchá někde vzadu,

Cítí chladno v zákrutech svých střev,

co dal by teď za otce radu.

A démoni tančí tělo rvou,

a krev stříká čím dál víc,

již jedno je co na něj řvou,

měl život, teď nemá nic.


„Ne nevstupuj do dveří,

nikdy nevíš co za nimi může být.“

Vyd dávný- Otci hoch nevěří.

Hoch co chce svoje touhy snít.



A pozdě teď na osud láteří.