Vrahova óda

Temnou krajinou
kráčela postava v pytlové kápi.
Záludný úkol tu perzónu trápí,
má úlohu jen jedinou.

Loveckou břitvu,
jež ve dlaních svých špinavých svírá,
tu šev, tu nit a tu samá díra,
pečlivě chystá si pitvu.

Nač strádání,
oběť se většinou ani nebrání,
on kůži husí všem z dáli nahání,
vrahem být jeho je poslání.

Nezná strach,
nezná lásku, je to necita,
však ve své profesi on je elita,
z nejlepších je vrah.

Bez krve,
je jeho život jen pouhá mizina,
na ten slastný pocit vždycky vzpomíná,
když zabil poprvé.

Přes lesy,
on dnem i nocí stále při sobě,
při jakékoli své podobě
střírbnou kudlu nese si.

Jeho duše,
je černá a temná jak pérko havraní,
bez lítosti splnit jde poslání,
vždy zcela bezcitně a suše.

Proč má ten pocit blaha?
Ztratil vše ve mžiku, pro co kdy žil,
přišel o všecičko, o čem kdy snil.
Život z něj udělal sprostého vraha.