SMRT A JEJÍ SLUŽEBNÁ

Bílá tvář, jen lebka zle zírá,

vichr vzdouvá její plášť.

Končí bytí, pryč odešla víra,

zbyla jen prázdná zášť.



Kosu svírá bez masa dlaň,

čepel zahlá září tmavou nocí.

Je pozdě říct si "Teď se braň".

Je pozdě již má tě v moci.



Za ní se hladoví vznáší ptáci,

snad vrány po krvi tvé touží.

Naděje se v obětí jejím ztrácí,

teď duše trápí se a souží.



Krásná dívka slouží této paní,

šaty šedé, s vlečkou.

Postava sličná, spleteš si jí s laní,

nevíš, že ona je tvou tečkou.



Je služebnicí smrti samé,

pohledem tě svádí.

Teď velké zlo se stane,

krása ta tě zradí.



Bílá kůže, útlý, štíhlý pas,

bože jak tančil bys s ní rád.

Však žití tvé bere ďas.

Cítíš? Krev z tebe začne sát.



Co svírá v rukou? Snad tvůj čas?

Jak rychle se sype písek ve skle.

Co naplat, již ztratil jsi svůj jas,

uhranuly tě ty oči lesklé.



A její paní se jen krutě směje,

již napřahuje svojí kosu.

Blázne pořád nevíš co se děje?

Hle dívka ta - Snad u oka má rosu?