Ve věčné bolesti

Nediv se, když cestou někde potkáš tmavý, velmi tichý stín,
nekopej do něj, nech ho jít, i tak už má svůj splín.
Možná, že se na tebe i chvíli zadívá,
v očích pohled, který velkou bolest ukrývá.

Nenajdeš v nich žádnou nenávist, však ani radost ze světa, v němž chodí.
Nesuď je, nechtěj vypíchnout, vždyť jejich vlastník se jen v žalu brodí.
Ta dívka, možná nespáchala žádný těžký hřích,
lidí se však dávno straní, zažila už velmi mnoho křivd.

Potají se světem plouží, skrývaje svůj hořký pláč,
ač občas směje se, tak nikdy neusmívá a kdysi mohla být i rváč.
Bolestí své boly srdce tiší, tak, jak to sama dlouho zná,
a ví, že se nikdo nechce dívat na to, jak se trápívá.

Proč vnucovat zaslepeným pravdu tíživou a velmi zlou,
to raději zchladí trýzeň duše teplou, rudou krví svou.
S tichostí si hledí vždycky jenom toho svého,
pro lidi už hodně trpěla, a dávno pro ně vzdala se už všeho.

Chtěla by jen troch lásky, více soucitu,
takový, kdo žal by zmírnil, ale nikdo není tu.
Tichá touží po světě, kde není krutostí,
ví však, že jen sní, a že se z těch snů taky jednou vyprostí.

Až jednou příjde však i o sny zcela, jako o své city ostatní,
což pevně doufám, že se přeci jenom třeba nestane,
tak probudí se v tomhle světě peklo,
a ona z něj, co by nejkrutější démon, potom povstane.