Tak si mě ukřižuj

Být tělem na kříži, krmě mrchožroutů,
přijde mi příteli překrásnou smrtí.
Dávno jsem bloudivá v kraji bez životů,
a vědomí o tom mne mučí a drtí.

Notak můj příteli, soudče a vrahu,
polož mne konečně na ty dva trámy,
nechť mi hřeb projde rukou, skrz kříž až téměř na podlahu,
a slastně si užívej všechny ty rány.

Až skončíš s rukama, přibíj i nohy,
k ranám a nápřahům měl jsi vždy vlohy.
Když budu přibytá, plivni mi do tváře,
vždycky jsi věděl, že nás dva nic neváže.

Jak budou jedním to tělo a dřevo,
tak ještě říznutím odhal mé střevo.
Dle svého mrzač mě krutě a v klidu,
nevíš, co hrozí ti z vlastního lidu.

Dávno vás netrápí pocity viny,
duše vám svírají nelidské stíny
Lidé jsou krutí, a slova, ta neslyší
snad se mým mučením tvá duše utiší

A, ač o to nestojíš, stejně ti odpouštím,
ať si to hraničí třeba i s bláznovstvím.