Obludárium mistra Grebase - část I.

I.

Kdesi na kraji země…
Obrazy kreslil temně
muž s fousem a šedinami.
Omračoval vidinami
kdysi…
Své diváky s vkusem.
Sám sebou a Rusem
vysokým ze slavného města.
Až pak jednou skončila jeho cesta.
Náhle…
Tak teď sedí tady.
Trpí žízní, hlady.
Nemá sebou ani minci.
Na večeři v hostinci.
Nemá nic…
Kromě pár starých barev a štětců.
Kromě koule starých věštců.
Kromě vzpomínek…
Na krku kamínek
připomíná…
Staré magické časy.
Znovu slyší hlasy.
Nadšených diváků, to vzrušení…
Když pomocník vyřkl znamení.
Už přichází…
A opona jela nahoru do nebe.
Lidé se koukali na sebe.
Když na pódium vstoupil on.
Ve fantaziích šampion.
A pak tiše řekl…
„Vítejte zde a přistupte blíž.
Překonejte se mnou gravitační tíž.
Jestli ovšem nemáte strach…“
Lidé svým nadšením zvířili prach.
„Představení začíná…“

II.

Světlo pomalu zhasíná…
Svět pomalu ve tmě mizí.
A úspěchy mohutné on sklízí.
Ten pán – říkat mu budeme třebas
pan mocný čaroděj Grebas.
Tak tedy náš mocný čaroděj ve tmě tam stál,
nemluvil, nešeptal, jen pohledem přejížděl sál.
Improvizovaný…
Sál nikdy neměl, jak by mohl taky.
Stačily mu nad hlavou mraky
a pod nohama zem…
A jak ze zkušenosti věděl a znal,
lidi nestojí o velký sál.
Kazí totiž atmosféru…
Navíc pochyboval o tom velice,
že chudí opustili by kovárny a přeslice
kvůli nějakému sálu…
A tak představoval na náměstí
to, jak se karty správně věstí
a mnoho dalšího…
Představoval to všechno velice rád,
obludy, které málokdo mohl znát
a za skutečné pokládat.
Představoval staré písně a zaříkadla,
ukazoval zákazy i ponoukadla.
A magické básně…
Kouzelná zrcadla, co zobrazila jiný svět,
přesně takový, jaký si zákazník přál uvidět.
V tu chvíli…
Ukazoval Země síly.
A podivné tvory.
I různé potvory.
A lidi tleskali mu za to,
házeli pod nohy zlato.
Třebas i poslední…

III.

A pak se rozední…
Uběhla celá noc,
Grebas třebas
nevydělal moc,
ale něco přece…
Sbalil svůj domov, svoje obludy,
vyhodil poslední pobudy.
Vydal se na další cesty…
Se svým obludáriem plným tajemství,
s imagináriem plným posbíraných snů.
Připraven utržit nejvíc z budoucích dnů.
Netušil, jak málo jich zbývá.
Život nepřerušila smrt, jak to bývá.
Ale sám čas…
Který se neutěšeně hnal
a místo aby pomáhal,
všechno jenom kazil.
Kůl do zad mu vrazil.
Lidé se měnili
a čím dál míň věřili,
na magii Země…
Nakonec už netleskali,
jen po čelech se popleskali
a neházeli žádné zlato…
Šli pryč, dál, svou cestou,
za milenkou, za nevěstou
a nepotřebovali už více
znát osud z plamene svíce.
Kouzla už je nebavili,
představení prožvanili,
nikdo nechtěl zkusit hned
svůj vysněný svět
za zrcadlem schovaný
do osudu vkovaný.
Bylo jim to fuk…

IV.

A co měl dělat ten náš kluk?
Když řemeslo mu vadlo,
zdraví jeho chřadlo
a nadšení též.
Ta doba velmi smutná byla
a Grebase připravila
málem o rozum.
Neměl na chleba ani na vodu,
jen sem tam v nějakém průvodu,
ve kterém předváděl
pár svých nejlepších děl,
do dlaně mu mince spadla.
Koupil růži, ta hned zvadla.
A byl zase na mizině…
Tak to zkoušel až v cizině.
Ale nebylo to lepší ani tam,
už si myslel, že zavře krám…
Když v tom zasvitla naděje,
v podobě z růže krůpěje.
V podobě něžné slečny,
která, jak se zdálo, kouzlit dobře uměla.
Jen kam se vrtnout neměla
a tak na rohu seděla,
neklidně se vrtěla.
A snila o angažmá svých snů,
o místu, kde by byla, až do konce svých dnů.
„Prosím, nádherná slečno - nebo snad paní?
Je to pravda nebo snad jen mé naivní zdání?
Sedíte tu tak smutně a sama,
taková ryze kouzelná dáma.
Copak se vám asi stalo?“
A jak slovo další slovo dalo.
Najednou se domlouvalo,
že slečna Miriam součástí bude
toho spolku, co jezdí snad všude…