Obludárium mistra Grebase - část IV.

XIII.

Tak přátelé a kamarádi,
nebojte se a pojďte dál.“
Zahučel touhou
celý improvizovaný sál…
A lidé už se hrnuli.
Miriam před oponou stála
a vždycky se usmála
na nového příchozího…
Pak odtáhla oponu stranou,
člověk spatřil svíce, jak planou
a hledal útěchu v jejích očích.
Po tomto pohledu vešel
jak smyslů zbavený,
a navždy byl lapený.
Nebo aspoň trochu…
Miriam byla v řemeslu dobrá,
Grebas v zákulisí ruce si mnul.
Tahle ďábelská žena byla zlatý důl.
Na dušičky, kterých potřeboval dost,
aby nerozpad se v prach a kost.
Jak už dávno měl…
Nevím, jestli jsem to zmínila,
snad Grebase bych dávno pohřbila,
kdyby neměl svůj černý trh.
Grebasovi totiž bylo,
aby se to nezmýlilo,
už šest-set-padesát let…
Že to byl ale kmet?
Smrt ho nezasáhla jen,
protože plnil lidem sen
a přitom zážitku jejich duše kradl…


XIV.

Snad do pekla by spadl.
Ale takhle – pro něj jen malý obchod to byl,
že každému člověku kousíček duše zabavil
a pak nechal ho jít…
Nevědoucího.
Grebas mohl navěky žít.
A jak se zdálo s Miriam,
pokvete mu ještě víc krám
a kdo ví…
Třeba tady Grebas bude strašit
ještě dlouho
a celé další tisíciletí plašit
nevědoucího
člověka…
Tak celý večer Grebas ruce si třel,
jak to krásně vymyslel
s tím svým představením…
Lidé za oponu chodili v davech,
pak si venku vyprávěli o zázračných stavech
a nikdo nic netušil…
Než se Grebas nadál,
musel skončit randál
před jeho vozem a stanem.
Půlnoc se už blížila,
očka lidí klížila
se pomalu…
A tak náš mág prohnaný,
vyšel ven a před stany
pronesl:
„Je čas skončit, moji milí.
Snad jste se tu pobavili…


XV.

A přijdete zas,
vyslyšet hlas
magie a kouzel.“
Uklonil se divákům svým
a pohledem zlým
nahnal domů příšery…
Pak k Miriam se hrnul
a na chvíli strnul,
když nemohl ji najít.
Jenže pak ji uviděl, jak se klaní,
divákům, co jí přezdívaly magickou paní
a viseli na ní.
Byl hrdý Grebas jako vlastní otec její,
že oslavné písně lidé pějí
na tu jeho holubičku…
Pak však přece jen zahnal ji taky,
vždyť i měsíc už zakryly mraky,
byl čas jít spát…
„Miriam,“ řekl však ještě,
„bylas výborná.“ – a kapky deště
první na zem spadly.
Pak celé obludárium šlo spát,
nebyli zvyklí už takhle hrát
a byli unavení.
Jak se patří na obludy,
co hráli zrovna pro pobudy
celý večer.
A jejich kouzelný tatíček,
odhrnul závěs a kopu matiček,
které mu daly zástupy paniček.
Šel na kontrolu…


XVI.

A na kouzelném stolu
válel se mincí kopec veliký,
kterým by naplnil hrnce i kbelíky.
To mu radost způsobilo.
Jenže nebyl to jeho hlavní cíl,
na něco jiného se soustředil –
na svoje dušičky.
Došel rychle za oponu
a v tom převelikém shonu
jaksi přehlédl,
že mu někdo přes rameno
rychle nahlédl
a pak se zase schoval.
Grebas podezření choval,
že to bylo některé to zvíře,
které mělo dávno spát,
být zalezlé v díře.
A tak starosti si nedělal,
dušičky do hrnků zadělal
a uložil na tajné místo.
Pak znovu zeširoka usmál se,
o svůj život již nebál se
a klidně šel spát.
Aby měl dost sil na další den,
ve kterém opět vyrazí někam ven
vydělávat.
Třeba do jiného města,
kde lidé jsou z rozdílného těsta,
ale tohle na ně bude platit.
Budou zase nadšeně hýkat,
až s nimi sny budou zběsile smýkat…