Obludárium mistra Grebase - část VI.

XXI.

Poslední léta se divíme,
že jich nějak ubývá.
A málokterý zazpívá,
co se děje.
Díky tobě, ty hloupý starý dědku,
utekla nám z pekla spousta zmetků,
co tam patřili.
Protože sis vypůjčil duše jejich kus,
a když jsme přišli na funus,
byli fuč…
Ten zatraceně malý kousek,
utekl totiž beze svědků,
Země byla plná zmetků.
Museli jsme je pracně chytat,
po Zemi celé divě lítat
a bylo toho dost.
Pak nám došlo, co se děje,
že někdo se zas peklu směje.
Už to tady totiž jednou bylo.
A tak přišel úkol můj,
vypátrat tě stůj co stůj.
Tak teď stojím tady.
Chystám se vyřknout nad tebou soud,
chtěl si žít navždy, buď tedy bloud,
co věčně strašit bude…
Na konci světa,
kde jediná věta,
bude ta, co řekneš ty.
To je tvůj trest
za odpornou lest,
cos spáchal…“


XXII.

Rukama pak máchal
Grebas zuřivě proti větru,
jenže ten ho nesl metr po metru,
přesně tak jak řekla ona…
Všechno se to rychle stalo,
pod nohama zamíchalo
se vše, co se dalo…
Grebas letěl rychle dál,
plakal, pryč byl čas, kdy se smál
a bylo mu dobře…
V hlavě přemítal,
co teď bude dál
s představením,
jeho vozem a obludami,
kdo převezme sál
improvizovaný.
Uvědomil si svou chybu,
že peklu ukradl velkou rybu
sem tam…
Uvědomil si, že žít věčně,
je vlastně trochu nebezpečné,
stejně jako opuštěné dámy…
Co na náměstí stojí
a promluvit se bojí
na všechny.
V tom tornádo ustalo,
točit s ním to přestalo.
Stál nohama na zemi
a rozhlížel se kolem.
Nikde nikdo.
Jen jedna židle za stolem…

XXIII.

Byl tak sám…
Kdesi na kraji země,
pak obrazy kreslil temně
léta letoucí…
A vzpomínal na staré časy,
rostly mu vousy, řídly mu vlasy
a nabíraly nádech šedé…
Líce byly bledé,
čím dál víc…
Samotou a myšlenkami také,
věděl, že to nebude nikdy jaké
to bývalo předtím…
Když objížděl ta slavná města,
než náhle skončila jeho cesta
a on se ocitnul tady.
Kde trpí žízní, šilhá hlady
a přemýšlí nad životem nekonečným.
Nad setkáním nebezpečným
s ďábelskou Miriam.
Nad jednou z těch dam,
co změní život navěky…

Teď už jeho příběh znáte,
o muži, co duše pokoušel se krást,
ale peklo nedalo se zmást
a krutě potrestalo ho.
Sebralo mu představení,
navždy je tam, kde nikdo jiný není.
Na konci světa věčně může žít.
A nejen o smrti už navěky snít…