Kdyby mne zkrotil (Být šance na lásku)

Něco je špatně a něco se boří,
v zajetí přikrývky tělo mi hoří.
Svíjím se na lůžku pod tíhou noci,
mé nitro o lásku hladově prosí.

Jak spánek bezesný, jako noc bezhvězdná,
mám v sobě něco, co jméno své nepozná.
To něco cítí, že nechci již samotu,
skučí, ať vypustím ven jeho temnotu.

Já se však střežím těch chvil, kdy bych svolila,
chvil, v nichž bych nad sebou kontrolu ztratila,
i když bych klidně i pro lásku zabila,
trhala útroby, celý svět zničila.

Vyla bych k měsíci, žebrala o něhu,
brala bych životy, jak já to dovedu.
Klidně bych v sobě i ustoupila téhle bestii,
a dala jí zničit vše, co kdy jen pomíjí.

Klidně bych úplně pustila ji z pout,
jen kdyby mne pak někdo přišel obejmout.
S klidem bych odepla tu šelmu z řetězů,
být šance, že by ten boj moh mít vítězů.

Klidně bych dala jí koupat se v krvi,
a ani by nebyl to hřích můj prvý.
Svolila bych jí klidně krmit se i jejich masem,
být šance, že někdo chtěl by nás ochočit si časem.

Jenomže v lidech je temna ještě víc, než ve mně,
k stvůrám mě podobným by nešli nikdy jemně.
Spíš by si připravili zbraně, bomby, hroty,
ti raději než bestie připravují druhé o životy.

Ti šelmě, co na ně zuby drze cení,
by nedali nikdy čekat na zkrocení.
Tak pod tíhou deky, tak, jak se to jen sluší,
peru se s bestií o vlastní duši.

Už bude půlnoc a ona touží ven,
vraždící netvor, jenž chce být pohlazen.
Za trochu lásky by obě vzdaly jsme se sebe,
však z lidského srdce nás dvě zatím jen zebe.

Ač, za trochu naděje, já klidně vzdala bych se těla,
a za trošku citu se klidně obětuji celá.
Za šanci v lásku, já klidně vzdám se svého dechu,
za tuhle šanci si skončím třeba mrtvá v mechu.

Za malou naději, že zmizí už ten stín, . . .
ten neklid vzrůstá, co když tu šelmu přeci vypustím?


. . . . . . . koneckonců, blíží se půlnoc. . . . . . .