Margaret

Noční sny, vy krásné toulky,
proč jste mě jen opustily?
Uzdu svojí žárlivosti,
proč jste jenom popustily?
Nechaly mě unavenou,
zrazenou a bez citu,
bych nemohla déle dýchat
v pouhém smrti pocitu?

Proč vy, holé temné sudby
hrdlo moje drásáte?
Proč se jen vy zchudlé vdovy,
proč se pořád jen ptáte?

Proč mě jednou nenecháte
tichou, cudnou a živou,
proč ničíte moje tělo,
mysl i duši jedinou?

Proč doufáte, že již zemřu,
mečem vámi broušeným?
Proč doufáte, že se nechám,
zabít ostřím studeným?

Proč nevíte, že ty vaše
řeči ničí moji tvář?
Proč jste jenom,
mrtvé hvězdy,
uhasily svoji zář?

Proč mé sestry, hnusně chtivé,
sestru svoji, tělo živé,
měníte v pochmurnou sněť,
kterou smésti chcete teď?

Zbaviti se jedné z vás,
se najednou vám zachtělo,
ach, kéžbys jen, peklo hříšné,
ty potvory pozřelo.