Už nic neříkej!

Pozoruji, čekám...
až stáhnou se ti obličejové svaly,
na okamžik, kdy čelem se ti vrásky draly,
na tvou neudržitelnou zlost,
nemyslíš, že už toho bylo dost!

Jak dominantní je tvá mimika,
svázané tváře, napjaté rty, v očích oheň a záblesk slepoty,
triviální je tvá jednací taktika,
ano, ta dokonalá, která všechny dostane do němoty!

Pozoruji, čekám...
až přestaneš dál a dál mluvit,
vyjadřovat se náruživým tónem v přesvědčení se chlubit.

Ty asi nevidíš, neslyšíš ba dokonce nevnímáš,
v tvém urputném šílenství všechno teprv začínáš.
Oplýváš názory, které MUSÍ být nejlepší!
Nacházíš slova, která přednášce tvé přilepší!

Při tvé intenzitě, sotva nabíráš dech
polykáš vše s hněvem, jako vodu nasává mech.

Pokaždé je jednorázový a drtivý tvůj hlas,
kterým rozmrkáš několik nevinných řas.

Jsi schopen neustále věci připomínat,
kejvat hlavou a s potěšením musíme vnímat!

... v duchu si šeptám, hlavně už mlč!!!
uvnitř se třesu, tvoje řeči si už strč!!!

Hlavně už přestaň, tohle už se nedá,
všechno sis odříkal ty nevidíš jak je bledá?!

Neohlížíš se jak lámeš druhé,
jsme jako kus sochy pouhé.

Někdy si tak připadám s jediným rozdílem,
že ta socha je křehká, ale na pohled tvrdá jako kámen,
uvědom si, že ty jsi NIC! A nejsi tu pánem!
Který se nese pod váhou svých ramen.

Pozoruji čekám...

už se ve všem ztrácím,
spolu s ní se klátím.

Ale měl by sis na hlavu napsat VAROVÁNÍ:
Všichni v mé blízkosti jsou ohroženi!

Tvým hlasem.