Upíří nevěsta

Upíří nevěsta

V temném rohu postává osoba neživá,
čeká a vyčkává, zle se usmívá.
Ďábelsky se jí lesknou oči,
přichází dívka, pomalu kráčí.

Pohybem prudkým ke zdi ji přitlačil,
polibkem upířím dívčin křik utišil.
Nosferatu ji má ve své moci,
tušila, že nemá chodit do černé noci.

Veškerá síla opouští její tělo,
chladné rty upír tiskne na dívčino čelo.
Přeletí netopýr a měsíc zahalí mrak,
cítí jak magický je jeho zrak.

Pohladí ji po tváři
a sám tomu nevěří,
že dívčinu duši tak krásnou
má nechat uhasnout.

Jeho horký dech cítí dívka na svém krku.
Špičáky ostré pronikají do hebké kůže,
do dlaně vtiskne jí dvě rudé růže.

Krade jí život, podává ruku:
„Pojď se mnou, má princezno,
život z tebe uniká, nám
upírům čas pomalu utíká.
Už nechci být sám, má princezno,
teď tě celou v moci mám.
Budeš má paní a já tvůj pán,
jedině takový mám s tebou plán.“

Náhle oblohu pročísnul blesk:
„Tak pojď, krásko má,
se mnou nepoznáš stesk.“