Druhá smlouva

Já za tu šanci snesu žár všech ohňů podzemních,
a klidně sebe roztrhám a spáchám nejkrutější hřích,
a spálím vlastní tělo své, a po kouscích je porozdávám,
jen při té myšlence se v tmách a síti tvojí opět propadávám.

Pro to, co nesmím nikdy chtít, a věřit v chabé šance,
začla bych klidně zlou zas být i zde, ve víru pekelného tance.
Pokřtím tě vlastním popelem, když požádáš mě,
a ty to velmi dobře víš, ač nechceš brát zatím moc vážně.

Duši mou koupil sis už dříve, a už dávno máš ji celou,
už nemám zrovna příliš, co tobě dát, co jiní neseberou.
Však za to, já skočím z nejvyšších míst tvého světa,
stejně už brzy, a to víš, po mně nezbude už veta.

Dobře víš, že to udělám, jen když mi dáš tu nabídku, co mě se dávat nemá,
já divnou vůli asi mám a ničit mne ti zjevně bude třeba.
Tak dělej sto a tisíckrát, jen muč mě klidně krutě,
klidně si moje maso dej, vím přece, že máš na ně chutě.

Jen nedat ovonět mi té šance, po níž tak prahnu,
víš, že se klidně pro tohle i z vlastní kůže stáhnu.
No tak už do toho, řekni to, vyslov ta slova,
dnes v noci sepíšeme my dva pakt znova.

A jako tenkrát, v náš dávný den prvý,
i teď tu listinu sepíšem krví.
A jako tenkrát, a jak už řekly jsme si výše,
ji moje rozechvělá ruka opět podepíše.


Copak si vybereš za cenu tentokrát . . . ?