Vlkodlačí kletba

Řekla jsi, ať jdeme se projít,
řekla jsi to tak nevinně,
neměla jsi mě tak daleko vodit,
teď stojíme na lesní mýtině.

Slunce už pomalu zapadá,
ty nevíš, co se ve mně skrývá,
možná že něco tě napadá,
však skutečnost je horší, jak to bývá.

Jistě sis mnohokrát říkala,
proč tě vždy večer opouštím,
však nikdy ses nezeptala,
proč na celou noc se s tebou loučím.

Zřejmě bála ses odpovědi,
doufal jsem, že láska tě ukonejší,
blaženi ti co nic nevědí,
tvá zvědavost však byla větší.

Nemohl jsem ti pravdu říci,
jež je až příliš děsivá,
že každou noc při měsíci
šelma ve mně ožívá.

Tak teď se dozvíš pravdu,
dnešní noc nás o vše připraví,
tma skrývá budoucí vraždu,
slunce zapadá a má závoj krvavý.

Šelma se probouzí, tělo mi drásá,
jsem prokletý a bůh to ví,
ty měla jsi být moje spása,
nemělas nikdy znát mé tajemství.

Ach lásko, rychle utíkej,
nemohu bojovat, ubývá mi sil,
ten démon ve dne spoutaný
se s nocí ve mně probudil.

Ach ne, neměla jsi mě sem vodit,
vždyť jsi to nejdražší, co mám
a chtěl jsem naše životy spojit,
teď však na kusy tě roztrhám.