Hodina ranní

Podivná hodina ranní,
jako čepel, co zarývá se do kůže.
Sténají rámy obrazů a v nich – portréty se ptají:
„Jak bránit se tomu, co zabít Vás může?“

Prvá hodina, a s tou stíny přicházejí,
Nejsou však sami, kdo s nimi tam jde?
Ztracenci, co těžkých chvil nacházejí,
Po jejich boku – démoni, co hlídají je.

Druhá hodina, ach, tvář smrtelníka bledne,
Krůpěje potu teď obestřely jeho tvář,
Dech v plicích se ze sklípků nehne,
Uvnitř těla je pustá krajina a démonská stráž.

Třetí hodina, a roztrhané kusy té oběti,
Svět zmizel, už není slyšet tlukot srdce,
Trvá příliš málo času, než Tě „ON“ pohltí.
A existence člověka teď vypadá tak trpce…

Rámy se ptají dál, svou úzkostí přetékají.
Amulet na stolku však leží bezvládně,
Stejně jako kousky těla, co postel obkvétají…
Odpověď zní: „Vyhni se lovcům, „člověče“.“