Dlačí změny

S chutí řvoucího, letícího draka,
má občas zálibu v tónech vlkodlaka.
Cáry své kůže pak odkládá, jako oblečení,
ve snaze ovládnouti to v co se tím mění.

S tíhou i s lehkostí zlomených perutí,
tvrdí, že k tomu, čím je, ho nic nenutí.
Pominem-li ovšem jeho stav druhový,
problém je, že touží čím dál víc po krvi,

ač za hradbou svých uzavřených víček,
popírá moc vlastního chtíče,
a sám sebe snaží se přesvědčiti slovy,
že v skutečnosti tolik nehladoví.

Bojuje s touhami půlnoční bestie,
ze strachu, že i ty, jež má rád, zabije.
V proměně v tvora, jenž o nic se neprosí,
moh by být snadno tím, který tě zardousí.

Ač ho znáš a ač víš, že on zlý není,
tak ho teď noční žár chce vést k zabíjení.
Proto buď stranou až v noci se sešeří,
nezkoušej štěstí, když úplněk udeří.

Protože nakonec, ze všeho nejvíce,
podlehne vždycinky volání měsíce
a pokrytý hebkou dlačí srstí,
nasytit zatouží se přeci do sytosti.