Malá úvaha o smrti

Nezávazně na sobě jsem pozoroval lidi,
jak leží na dně temného hrobu
a přitom jsou živí.

Tma, ticho,
jak příjemné,
v této chvíli tajemné,
už neuvidí rozbřesk dne
ani západ slunce,
- hmm dojemné.

Zaslouží si takoví konec?
Má smysl se vůbec ptát?
Mám jim pomoci, dostat je odsud?
Či snad nad jejich hroby stát?

Stát a opěvovat smrt,
ponechat je osudu,
proč tam jsou,
jaký to má důvod?
Přihlížet smrti teď budu.

Kdo je uvrhl do podzemí,
za co jsou tam uvěznění,
upadnou v hrůzné zapomnění,
ve tmě, v noci i při rozednění.

Záchrana? To není spása,
zasloužená smrt je krása,
někomu to kůži drásá,
jejich osud,
má hlava hlásá.

Za chvíli jim dojde vzduch,
tělo zažije poslední vzruch,
za pár dní červi přivábí,
těl rozkládajících se puch.

Takhle skončí všichni živí,
mrtví, dobří i ti lstiví,
odborník žasne, laik se diví
já se směji, vždyť ještě žiji.

Na odchod se nechystám,
zatím to nemám v plánu,
život bídný - smrt tak čistá,
kdo zasadí poslední ránu?

Osud!
Tak ten za vším stojí,
ten nepřemůžem ani v těžké zbroji,
nemá cenu s ním soupeřit
v dopředu prohraném boji
až jednou nastane náš čas,
stejně všichni skončíme na hnoji.