Čarodějnice na mučidlech

Ta dívka krásná jako sen,
co se tak plaše usmívá,
teď stojí před inkvizitorem,
co její osud v rukou svírá.

Inkvizitor tiše na ni hledí
a ona pod jeho pohledem slábne,
ubohá dívka ještě netuší,
že byla obviněna ze spolku s ďáblem.

Španělské boty, palečnice,
žhavé kleště drží kat,
jen přitáhněte je, ať křičí více,
to přiznání nám musí dát!

A už přiznala se, je vinná,
černá duše se v ní skrývá,
svíčka pomalu zhasíná,
stejně jako naděje co jí zbývá.

To tělo jež bývalo tak krásné,
teď zmučené na slámě leží,
tu dívku pro kterou by básníci skládali básně,
by v ní teď kdokoliv hledal jen stěží.

Teď křičí, že je nevinná,
nu, ukažte jí mučící nástroje,
vida, jak se hned uklidnila,
jistě už se ze svých hříchů kaje.

Marně se ubohá dívka vzpírá,
teď už jí nic nepomůže,
smrt očima inkvizitora se na ni dívá,
nářek je to jediné, nač se vzmůže.

A už pro ni pacholci hranici staví,
kacířka shoří jak se patří,
její tělo očistný oheň spálí,
zítra naposledy slunce spatří!