Žalář

Bodavé světlo jenž ze sna mě probralo,
maličkým otvorem ve stěně zíralo,
přes bolest hlavy a mžitky před očima,
Smrtku jsem neviděl, jak nudou v koutě klímá.

Uprostřed prázdnoty propad jsem panice,
děsivé představy neznaly hranice,
šedivé stíny mi přehrály divadlo,
těsně mně u hlavy zhouplo se kyvadlo.

Znuděná postava, ta s lebkou dohola,
hledí, jak zoufalec nad jámou vrávorá,
zvedá se ze země, šanci dá ještě jednu,
už dáma kostěná tratí se v nedohlednu.

Klečím a hrůza dech mi tají,
kované dveře se otvírají,
odkudsi vzdálené slyším hlasy,
obzorem ženou se lepší časy...snad...