Balada o snu

Balada o snu

Za chladného večera v temném lese
bujarý vraník dívku nese
Bělostný vlaje jí větrem šat
za milým spěchá svou lásku mu dát

Měsíc jak vládce samozvaný
střeží ji tiše v němém bdění
Zpocené tělo koně se třese
v úprku zběsilém k cíli ji nese

Na tvářích větrem ošlehaných
krvavý šrám ji ostře pálí
Ona však tryskem uhání v dáli
A nevnímá trny, jež nohy ji derou
neb vidiny temné k němu ji berou

Pak vychází slunko a světlo zas září
znavená kráska popadá dech
Již projíždí branou kol hradní stráži
sesedá z koně a dál se dá v běh

Srdce ji stažené úzkostně buší
nevnímá, necítí, jen spěchá dál
Žalostnou vidinu ze snu však tuší
již v obrysech spatřuje královský sál

Tam uprostřed na stolci čerň se vine
zoufale rukou se u srdce drží
Jak opar těžký se kadidlo line
a ona už ví, kdo uprostřed leží

Tvář jeho hebká pokojně hledí
jako když dítku se sladký sen zdává
Ruce však na jílci ledově chladí
už nikdy víc z okna jí nezamává

Znaveně k nohám jeho mu klesne
slzami bělostné tváře si smáčí
Tu pojednou do ucha něco ji hlesne
a ona se ulekne že žal ji tlačí

Však ucítí kol ramen stisky známé
a zaslechne opět ten hřejivý hlas
Prudce se otočí do tváře vábné
a pozná v ní lásku svou naživu zas

Neplač má krásko, schovej své slzy
toť ne já, však bratr můj pad
V náručí tiskne ji v smutné té tvrzi
však jí tělo otřásá smrtící chlad

Zmateně tiskne se k milému svému
však žal mylně zjitřený tělo ji svírá
Řezavá bolest, jak nůž do saténu
život v ní zrozený žalem teď zmírá

Na zem se skácí, ubohá diva
krvavá skvrna ji zakryje klín
On v prozření zděšeně na krev se dívá
a zařve když zjistí že první toť syn…