Morbidita snů

Má duše halí se do mlhy, v mém životě přestali platit veškeré zábrany,
Boj se světe svého díla, v tvé černé tmě skrývá se moje síla.
Já zevnitř tě udeřím, já co v naději dál už nevěřím.

Pomalu budu zabíjet tvé vlastní děti, budu je máčet a týrat v mé duši smetí.
Slunečnou oblohu, převléknu v mračna, Rozkvetlé louky poliji lávou,
Však ty už se pokoříš, pod ďábelskou vládou.

Nenávidím tě! Zabiju a zničím tě!
Vyrvu ti srdce z protrhlé hrudi, co už mi tolik let příšerně smrdí!
Vyhniješ v rozkladu své vlastní smrti.
Propadneš šílenství v strašlivé změti.

Jen počkej až oči své otevřeš, to nad štěstím a nadějí navěky zanevřeš.
Tak braň se a bojuj ty hnusná stvůro, ty ďáblovo přání, ty noční můro!

V afektu Zuřivém trhám si tváře, a čekám až příjde, milosrdná záře,
V krvavé kaluži mé tělo leží, na skvrny červené pomalu sněží.
Dotyky chladné a bezcitné smrti, jsou krásné a lahodné mé duševní chuti.
Blaho teď cítím, v mém vlastním životě, a Božsky se vidím v nicotné prázdnotě.

Jen jednu věc přál bych si znát, když můj zrak uvidí ranního svítání, je to snad trest, či života sténání?