Mrtvé dítě

V černé kápi černá postava,
k opuštěnému domu směřuje,
v mysli jí víří zvrhlá představa,
při níž i Satan sám se křižuje...

1.Nůž se sklání k jemné šíji,
tichou nocí výkřik prosvištěl,
sny s životem se krutě míjí,
dítě padá na horu mrtvých těl.

2.Šaty nasáklé krví rudou,
se lepí dívce k ladným křivkám
oči značí dravost tvrdou,
jak dívá se k mrtvým rukám,
ve kterých dítě svíralo květinu...

3.Ta malá ručka pevně ji tiskla,
teď smáčela ji celou od krve,
začalo sněžit a tabulky skla,
zbarvily se bíle, nejprve.

4.Dívka se lekla náhlého hluku,
snad bála se mrtvol oživlých,
zdálo se, jak natáhlo by ruku,
jak by to dítě bylo z nemrtvých.

5.Musela jednat neodkladně,
lépe je dříve, než–li později,
nemohla mluvit o výsadě,
kopala jámu pro naději.

 6.Ruce do krve rozedrané,
však spokojena s dílem ďábelským,
to nebyly chvíle promrhané,
ty měly zaručit jí vítězství.

7.Jedno ztuhlé tělo za druhým,
padalo na tvrdé kameny v jámě,
vydáno na pospas prstům tak hrubým,
tak nepodobným jemné dámě.

8.Jako poslední malá dívenka,
s květinou dosud v ruce,
na tváři zračila jí vzpomínka,
a sníh padal smutně a trpce,
stále dál...

9.Na obličej kus země dopadl,
a skryl ten pohled ukrutný,
drn mezi hlavy zapadl
a hrob vypadal jak netknutý,
díky sněhu, který vál...

10.Proč je ta dívka zabíjela?
Proč teď zapaluje jejich dům,
nikdo neví, přec tak učinila,
teď předvádí všechen svůj um.

11.Dívka krve u plamenů stojí,
neví, co víc by zpustošila,
když malá ručka sníh hbitě prorazila,
květinka křehká, květinka zabíjela.
To nemrtvá se rozloučila...