Přízraků noc

Tam v malé vísce v půli noci
síly strašné žádají své moci.
Tuž někde v půli toho večera
stvůry probouzejí se z vesela.

Lojová v jizbě dohořívá svíce,
kostel tloukne o hodinu více.
Špatným spánkem se tu spí,
zlý to pocit tak hospodář bdí.

Studený vichr s okny lomcuje.
Kdo tam bývá? A že ponocuje?
Stíny hýbouc v měsíčním svitu,
on na dvoře! I ty, zmiz od bytu!

Rozlícen muž na prahu stojí.
Zlá tu noc, přízraků houf se rojí.
Znehybněn, polil ho chladný pot,
na stěně svatého obrázku šmot.

Stála tam, na zápraží ved okenice,
poté hrůzně pohlédla do světnice.
V prostý šat oděna, dáma pobledlá.
Tu rána! A obrázek na zem dopadá.

Přízraků zástup zmizel téže noci
však muži nikdo nemohl pomoci.
Píseň smuteční rozezněly zvony,
líto je dítka a truchlící ženy.