Prokletí

Byla krásná jarní noc,
já hrál šipky v baru,
chtěl jsem vyhrát,však chtěl jsem moc,
já prohrál i kytaru.

Všichni z baru se mi smáli,
a já se jenom ptal,
proč zrovna oni vše vyhráli,
a já zas vše prohrál.

Já přál si ať jsou všichni mrtví,
a mé přání splněno,
přišel muž, zašpiněn krví,
rázem smíchu utlumeno.

Zažádal si jednu pintu,
že přichází prý zdaleka,
barman na něj zkouší fintu,
však najednou se zaleká.

Krvavý muž vytáhl dýku,
a vrazil mu ji do srdce,
a že prý k tomu jeho triku,
má nenávist vysoce.

Barman naléval mu málo,
a tvrdě za to zaplatil,
vlastní život ho to stálo,
ten muž mu všechno oplatil.

V baru počla anarchie,
a všichni začli rabovat,
ten muž pořád klidný je,
já začal jsem se strachovat.

Tajemným krokem mířil ke mně,
však dýku pořád ukrytou,
pod ním teskně praskala země,
měl tváři kápí zakrytou.

Já chtěl vzít nohy na ramena,
však sotva jsem se zvednul,
srazili mne na kolena,
já jen jsem strachem zblednul.

Snažil jsem se z toho dostat,
jeden z nich mě přidržoval,
já křičel na něj, on nechtěl přestat,
ten muž se ke mně přibližoval.

Nevědivše co mám dělat,
do kapsy jsem si sáhnul,
ruku jeho chtěl jsem sundat,
a tak jsem nůž vytáhnul.

Dvakrát jsem ho nožem bodnul,
a on silně krvácel,
prvně se jen trochu ohnul,
pak se na zem zkymácel.

Zamířil jsem k hlavním dveřím,
však on mne dříve dostihl,
ve své přání stále věřím,
a trest mne za to postihl.

Ten muž v kápi byla smrt,
kterou jsem si zavolal,
však přišel si jen pro můj krk,
na sebe neštěstí jsem přivolal.

Chtěl jsem smrt a tu jsem dostal,
však jenom smrt svou,
s bodnou ranou žít jsem přestal,
duše má zahalena tmou.