Ponurá hodina

Ponurá hodina

Tik, tak, -cvak-
sedím u stolu.
Chceš můj zrak?
Vem si! VEM! Je plný rozporu.

V prstech jemný třes
a v nohou mráz.
Srdce mi svírá z jehel vřes
a mysl ostnatý drát.

Za to, že jsem se narodil,
že jsem miloval,
svět své tesáky do mě vryl
a do plic vrazil alobal.

Odešel i starý děd,
Vidím fotku a černý rám.
Z žil roste jedu květ
a já tu sedím sám.

Z uší kape krev-
-to ten pisklavý křík.
Jsem jen vlastní zjev,
zbytečný můj vzlyk.

Do zdi vrážím pěstí.
Kdo se za ní směje?
Na prach drtím svoje kosti,
džbán se žlučí mě žere.

Do ran mi vhoď trochu soli!
Vždyť vím, to ty děláš rád.
Vlasy mi požírají moli,
ale ani okem nezavadí o tvůj kabát.

Deset hrstí olova
a tři poháry rtuti.
Prohlížím svou mysl dokola,
tak blízko těžké smrti…

Jsem takový, jaký jsem!
Vy to nechápete.
Srovnáváte mě se psem
a jej vyzdvihujete!

Ano, vím, čím jsem se provinil.
Říkám to všem ostatním –
-já se totiž narodil!
A proto odcházím.

Pár mililitrů vzduchu
a moje tepna.
Stříkačka; hlasy mrtvých v uchu-
A jediné právo veta…

A vysvobození…