Zarudlé kytice

Nad hlavami prokletých gotická fiála
na chrámu prastarém ve stínu skryta,
do tváří duchovných lhostejnost vryta,
do hávů pohřebních inkvizitor oděn,
kde krev se umývá ve svěcené vodě
a hudba kostelní však nikdy nehrála,
zahrada kamenná - prorostlá hroby,
krče se v houštinách ztracené doby,
kde v sutaně prochází nocí co nocí,
duchovní kteří se modlí do půlnoci,
žmoulaje rukama růženec s korálky,
na hrobech mezitím vyrostly fialky.

Modravé květiny barveny purpurem
co krve stopami na kleštích a skřipcích,
zarezlé železo, mřížoví bez oken
- zděšen až k šílenství oleje klokotem,
smrt dýchá z obrazů o starých světcích,
kněží se hrouží do vlastních niter,
klaně se až k zemi, "Oh, deus mater."
Kolena vyryta v mase až do krve,
vzpomíná jak kdysi poklekl poprvé,
na oči člověka visícím na skřipci
a jeho tvář potom, když v rakev klesl,
grymasa řezaná šílenci - rytci,
sám opat v čele tu rakev v hrob nesl.

Snad přijde ta doba, kdy fialky železné
zdobeny krví zmučených lidí,
vrzaje ve větru jak víka rakví,
což znají jedině prastaří mrtví,
seschlými bulvami v chrám tiše hledí,
za nocí bezesných na oltáři sedí.
Snad chrámy šílenství zří rudé kohouty,
snad kruté duchovné zazdějí ve sloupy,
mrtvoly vyskočí z hrobu jak světice,
ve spárech třímaje zarudlé kytice.