Známý a cizí

Temná noc na kraj dopadá,
omšelé domy mizí.
Na chladnou zemi ulehá
člověk známý a cizí.

Znám dobře v širém okolí,
vypráví toulky z cest.
I přesto co však vypoví
přec lidem cizí jest.

Je pozdně jarní neděle
červánky rudě svítí.
Muž městem kráčí vesele
a nese luční kvítí.

Bolest mu tělem projela,
svalil se k zemi křečí.
Na těle v krvi svaleném
známý a cizí klečí.

Jak líbí se ti umírat?!
Bože, ty mrtvý nejsi!
Mám ti orgány vypárat?!
Doktore, sakra kde jsi?!

Ten plevel své milé si nes?!
Květiny smutkem pláčou.
Tůň překonal si, stráň i les?!
Že ty si šel za Káčou.

Proč nemluvíš bídný člověče?!
Snad aspoň náznak slova.
Můj pohár zlosti přeteče!
Je v tobě ke mě zloba?

Zdechls jak mrzké prase!
Máš celý život před sebou!
Vidím to znova a zase!
Tvou duši v pokoj uvedou.

Mám stovky ne-li tisíc žen!
Srdce však jedné patří.
Těší mě každý hnusný den!
Kdekdo můj smutek spatří.

Mizero, svoji odhal tvář!
Kate můj, rychle konej.
V tom městě je to samý lhář!
Sekyru ostrou podej.

Brzy se v pekle sejdeme!
Tu na špalek ji mám dát?
Tam společnou řeč najdeme!
Lidé pojďte se zasmát.

Proklínám tvoji rodinu!
Proklínám tento svět!
Proklínám tuto hodinu!
Proklínám ...!