Naděje

Neznám nic jiného než tmu,
rozlévající se okolo nás,
neviděl jsem slunce za jasného dnu,
žádné paprsky, jen mráz.

Jsme tu všichni, zavření,
vězni temnoty temně oděni,
svázaní násilím páchaném bestií,
jedinou myšlenkou spojeni.

Myšlenkou svobody a chutí tepla,
rozlévající se okolo nás a našich dětí,
pronikající hluboko do chladného těla,
jsme rozděleni a přes to spjatí.

Bestie už přichází, všechno schovat,
každé umění, báseň, cit a lásku,
teď musíme se podle ní chovat,
život nám všem visí na vlásku.

Prochází se okolo a každého z nás týrá,
trhá maso, kůži, ruce, oči,
pozoruje reakce, kousek těla v drápech svírá,
vše pak znova přišije, kdy už to konečně skončí ?

Vše se opakuje dokola a dokola,
tohle trvá celý půlden,
pak vše nechá zahojit, potvora,
někteří spí, doufají, že je to jen sen.

Dvanáct hodin svobody, klidu, spánku, míru,
kreslíme, píšeme básně, skládáme písně,
přednesy přináší nám ve volnost víru,
zpěvem tlumíme své trýzně.

Však když je někdo načapán,
jak své básně říká nebo zpívá,
bestií je pro výstrahu roztrhán,
a zbytek nás se vynuceně dívá.

Patřím mezi ty, co umění tu skládají,
je nás už málo, všechny ovládá strach,
jsem mezi těmi, co v risk svůj život dávají,
sešity schovávám pod jemňounký prach.

V básních mluvím o slunci a zralých plodech,
v písních budím k citu, lásce,
jak vyjdeme společně, odtud po svých schodech,
přitulíme se bez strachu ke své krásce.

Nakonec jsem zbyl jen já,
jediný odvážný kdo vzdoruje tu bestii,
náhle zrodila se legenda, o tom kdo bílou barvu má,
s ním svobody a volnosti se docílí.

Dál a dál jsem psal, bestii vzdoroval,
náhle zjistil jsem a nevěřil jsem očím,
bílý flíček na srdci se tvaroval,
slzy radosti se objevily, temný hábit smočí.

Každá báseň, další píseň, další naděje,
puntík se zvětšuje a roste,
blízký přítel dýku mi daruje,
říkám:"Nebojte se a nepřátele koste."

Však bestie mě objevila, našla moje sešity,
chytila mě a chtěla mě už zabít,
zlost v očích za všechny moje přečiny,
díky štěstí se mi podařilo hnátu utít.

Druhou packou však trefila mě,
odletěl jsem na zeď, dopadl jsem na zem,
začal jsem se měnit, bílá zjevila se vně,
legenda se vyplní, já posel jsem "ten".

Ostatní jen přihlíží, neví co se děje,
z posledních sil k nim promluvám:
"Nebojte se bestie, tohle ke smrti spěje,
já jsem znamení, naše síly nechť rostou dál."

"Dlouho jsme již podrobeni,
však dále už víc ne,
ti co jsou už rozhodnuti,
smrt a nebo svoboda, nikdy nebo teď!"

Poslední svůj výdech daroval jsem ostatním,
jeden po druhém povstávají, vystupují z davu,
mé tělo se rozpadá, celou temnotu projasním,
bílí jsou všichni díky tomuto daru.

Roztrhána bestie, jak trhala nás ostatní,
tyranie zničena, povstaňte lidi,
vyjděte ven a užijte si paprsky sluneční,
žijte tak, jak jste snili.

Proč necháte se mučit, když bestie je slabá,
zlo má velké oči, nevidí svou slabost,
stačí jeden člověk, žádný strach, odvaha malá,
naděje když vysvitne, nemůže už uhasnout.