Malá velká odvaha

Slunce je již za horami,
dítě musí jít už spát,
padají mu víčka,před snu branami,
jde si do snu v klidu hrát.

Náhle konec, změna, všechno padá do tmy,
mysl se mění, budí se strach,
krása a radost mizí, černé sny,
klid a věčný mír mění se na prach.

Dítě se budí uprostřed noci,
již další noční můra ho probudila,
nedokáže se vzepřít zlé moci,
náhle rána jeho klid přerušila.

Dítě se bojí, neví co se děje,
vstává z postele a pozorně poslouchá,
další šramot, jeho mysl k šílenství spěje,
a tma mu srdce rozbouchá.

Vychází z pokoje, prochází chodbou,
co se tam děje, je to snad duch,
co včera na něj v televizi vyskočil,
nebo z televize zloděj, co budí tam ruch ?

"Vím co udělám," řeklo si dítě,
veliký nůž v kuchyni si vzalo,
přes noční můry přehodí sítě,
nic není věčné, vše by se zabít dalo.

Pomalu přichází k místu šramotu,
náhle se mihne silueta, proletí nuž,
padá k zemi, stín malý leží na boku,
rozsvítí světlo, bílý koberec, rudý jako růž.

Bezvládné tělo leží tu na zemi,
z bledého dítě vyšlo jen: "Kájo ?"
slzy a křik, rodiče přichází, pohled je zarazí,
padají k zemi, dítě je mrtvé i když se ráno smálo.

"Zapomeň, zapomeň co si dnes udělal,"
otec ho chrání, nastává půlnoc,
"Bude to lepší, alespoň ty jsi tady,"
nastává nový den, nezbyla nic než bezmoc.