Havran

}

Osamocen v divném stavu,
nad životem lámu hlavu,
zrcadla života tíhy,
v duši tvoří rýhy.

}

Šero podzimního vánku,
lákalo mne do červánků,
prsty jako dráty,
počítají ztráty.

}

Hlava těžkne myšlenkami,
na to jak bývali jsme sami,
Magdaléno,
to jméno zní tak hravě,
mizí temnotou v hlavě,
Magdaléno!

}

Vyrušen jsem z přemítání,
na sklo okna zaklepání,
ozvalo se sic,
však jednou
a nikdy víc.

}

Kdo toho času u okna by stál,
i kdyby to anděl byl nesmí dál,
Kdo jsi - táži se teď,
však z venku žádná odpověď.

}

Zdál se mi snad ten zvuk,
když tu na okno
ťuk, ťuk, ťuk
ozvalo se ono
zaskřípání okenic,
jednou jen a nikdy víc.

}

Za oknem seděl onen host,
pojal jsem k němu nelibost,
jak noc a den
jak temnota rán
sedí tu havran.

}

Co chceš černý hoste,
hlas mi roste,
pryč ptáku s sazenic,
na to havran,
už nikdy víc.

}

Ve strachu jsem ihned byl,
ten tmavý pták snad promluvil,
v tu ránu jsem byl bdící,
otevřel jsem okenici.

}

Vešlo jak páv jeho peří,
černé jak když se šeří,
jsi snad anděl, či satan sám,
marně nad tím přemítám.

}

Co tu chceš ty ďable ptačí,
děsit mě nocí ti nestačí,
havran pohlédl na mou líc,
a jen řekl
už nikdy víc!

}

Nechápu tvá slova havrane,
co nikdy víc se nestane,
proč krákáš slova svoje,
ptám se trochu se boje.

}

Havran načechral si pírka,
jak rakví temná sbírka,
když opustil od svých strkanic,
zaskřehotal do tmy,
už nikdy víc!

}

Tu pohár trpělivosti mojí,
v rovnováze už nestojí,
nevítán jsi temný hoste,
opakuji ti to po sté!

}

Roztáhl křídla - snad tím vzruchem,
divoce plachtil vzduchem,
útočí drápy na mou líc,
a volá do tmy
už nikdy víc!

}

Šílenství mě obklopilo šero
jak tmavé jeho pero,
bodají do mysli drápy ptačí,
slzy, prosby jim nestačí.

}

Roztáhnul se na duši stín havraní,
jak pohřební pisně varhaní,
a moje duše v koutě tlíc,
nevzbudí se
už nikdy víc.

}