Píseň paní Smrti

Píseň paní Smrti

Setmělé pocity, z krve a dávných slz,
lesknou se do ruda na ostřích trnů,
růže, jež prorůstá kostmi a lebkou skrz,
majestát keře, skryt pod klenbou stromů.

Kolem zní hudba, je překrásně nelidská,
nepatří do světa, na němž jsi vzešel,
je jako moře, když objímá skaliska,
je noc a blázen jen z cesty by sešel.

Ve větvích mrtvého javoru bez listí,
nad kostmi v růžích, tam postava sedí,
moudrý se vyhne, a pravdu radš nezjistí,
přidá spíš do kroku, svého si hledí.

Ta temná bytost, jež pěje dál o stínech,
je totiž sama Smrt, zpívat tam chodí,
zvědavým pocestným zazpívá naposled,
a z každého tónu se černý květ rodí.