Noční cesta

Cesta z metra, zdá se býti normální,
chlad a vítr mě z nitra vyhání.
Lidí kolem si nevšímám
na cestu si pozor dám

Jdu a vítr v patách mi kráčí,
zimní časy navrací se nám zpátky.

Svůj zrak upírám na postavu v dáli,
stačí pouze mrknutí,
postava se schovává ve světelné záři.
Byl to jen přelud či sám ďábel,
to se dozví jen pan anděl.

Je to tak, od té doby,
se má cesta v peklo mění.

Listy pod mými kroky šustí,
na mě se čísi oči upírají.
Mám se kouknout tam, a nebo tam,
všude jasné oči potkávám.

Hle co to slyším?
Jako by bublavý smích,
že by ďáblův hlas v uších mých?

Za mnou kroky,
otočím se prudce.
Oni zas zmizí mrštně.
Hrál si jen vítr s listy?

Po útrapě docházím,
až ke vchodovým dveřím.
Nemohu najít ten správný klíč,
už je tu zas ten můj chtíč

Otevírám, dveře bytní,
vidím jen čerň,
v rohu zář.
Krčící se v něm ta temná tvář.

Proč se jí všichni tolik bojí?
Jen ona ví, kolik jeden hřích stojí.
Má opravdu v sobě tolik zla?
Že zničí nejednoho člověka?

Jen z té malé osůbky strach máme,
ona sic nikomu nic nevzkáže.
To lidský strach z ní udělal obludu,
která se živí z tohoto bludu.