Černé verše

V tramvaji hlasitě huláká batole,
mamina unyle tlemí na nebe.
Pohroma v kočárku vyvádí jako lev,
matka má rohypnol - nebo jí jebe.

Hlasitá muzika buší mi do uší,
přesto se nůž v kapse otvírá mi.
Skřeky a vzlykot i death metal přehluší,
být žena, tak mi to rozjede krámy.

Nejprve potichu počítám ovečky,
dítě však totálně hatí mi součet.
Jehněčí stádečko zdrhá za kopečky.
Dobrá. Teď uvidí. Nerudný klouček…

Přicházím k dítěti, zraky mi planou,
doruda totálně barví se všecko.
úlisní důchodci ještě mi vstanou,
jen aby umlklo řvoucí to děcko.

Vytasím bajonet s předlouhou čepelí,
změřím si klučíkův bělostný krček,
ostří se na slunci stříbřitě tetelí,
snad to dám naráz a nebude chrčet.

Popadnu klučíka za světlou hlavičku,
a už mu do krku kovem vrtám,
je to jak kouskovat žiletkou vatičku,
pokožka, chrupavka, jazylka, hrtan.

Krvavé cákance pokropí okolí,
červená poleje špinavé schody.
alespoň promažu plynoucí soukolí,
rozčeřím ty naše stojaté vody.

Babičky smějí se zlatými plombami,
já dále droboučké tělíčko mučím,
cupuju chlapečka dalšími bombami,
a motor tramvaje poklidně hučí.

Není to podivné? Takových volovin.
Jak kdybych v kuchyni kuchal filé.
Byť babky začtou se v tichosti do novin,
byť je to galantní, slušné a milé?

Strhaná mamina poprvé hlesla.
Byl to jen malý okamžik!
Znavenou hlavou do klína klesla
a šeptla s vděčností

- hej fakt dík.