Cizinec

Bílá kápě, temná tvář,
za opaskem meč ze zlata,
v očích mu žhne jasná zář,
ta však není svatá.

V záři oheň z pekla hlubin,
smrt se všudy prolíná,
tam kde projde, místo sutin,
byla krásná krajina.

Vypaluje statky, štoly,
zabíjí děti i ženy,
když jede mezi jejich domy,
dusot kopyt bourá stěny.

Nikdo neví odkud přišel,
nikdo neví co hledá,
historky jsem o něm slyšel,
teď vám jednu řeknu já.

Jakoby to bylo včera,
co naposledy tady byl,
do města přijel za šera,
každý mu z cesty ustoupil.

Nechtěl jíst, pít ani spát,
do krčmy přeci mířil,
chtěl jsem se ho začít ptát,
tak jsem mu cestu zkřížil.

Osudová chyba moje,
že zastavit jsem ho chtěl,
odstrčil mne jak kus hnoje,
pak z dohledu odešel.

Tak šel jsem zase zpátky domů,
ze strachu že se vrátí,
nervy napnuté jak strunu,
že svůj život ztratím.

V tom srdce být mi přestalo,
on stál přímo přede mnou,
jen v očích se mu blýskalo,
vše ostatní zakryté tmou.

Utíkal jsem jak jsem mohl,
od něj co nejdál,
však útěk vůbec nepomohl,
on přede mnou zase stál.

Čekal jsem snad už smrt jen,
zastavila se mi řeč,
v tu chvíli začal svítat den,
on vytasil svůj zlatý meč.

Jasné světlo vyšlo z meče,
z ničeho nic ten muž zmizel,
je hrdý ten kdo neuteče,
však já svůj život nenabízel.

Konečně jsem došel domů,
řekl všechno ženě, dětem,
však oni nevěřili tomu,
že viděl jsem zlo kráčet světem.

Jen jedno místo kam jsem musel,
byla ta krčma kam chtěl jít,
Bál jsem se, běžel jsem klusem,
strach mi nedal chvíli klid.

A tak dorazil jsem na to místo,
byla to odporná díra,
tam měli snad i krysy hnízdo,
všude jen tma, smrad a špína.

Hospodského jsem se zeptal,
zda-li ten muž zastavil se,
potichu mi jen pošeptal,
,,jdi pryč a nechoď sem více´´.

Já neodešel, vědět jsem chtěl,
s kým sem měl tu čest té noci,
do očí mi dlouze pohleděl,
řek že udělá, co bude moci.

Udělal jsem co jsem neměl,
pokoj jsem si pronajal,
hospodský, ten dobře věděl,
co za hloupost jsem udělal.

Jak toho dne se začlo stmívat,
opět mne přepadal strach,
však cenu nemělo se skrývat,
když šel po mě z pekel vrah.

Jak hodiny ubývaly,
strach byl pořád větší,
v tom krčmy dveře zavřískaly,
já zůstal jen stát v křeči.

Neviděl jsem kdo to přišel,
však nechodí sem nikdo místní,
kdybych mohl, tak bych křičel,
hned by ale kde jsem zjistil.

Nebylo už cesty zpět,
zbývalo jen vyčkávat,
zda budu moct ještě pár let,
svou rodinu zhýčkávat.