Zlaté peklo

Nad zlatým mořem slunce bdělo,
bez kapky vody vyschlá poušť,
jen žár spaluje mé tělo,
všude kolem jenom souš.

Ze všech sil bych dál jít chtěl,
však žádné už mi nezbývají,
neznám cestu, ani směr,
jen hodiny mi utíkají.

Náhle v dáli záblesk jasný,
jasnější než slunce svit,
ovládlo mne tělo vlastní,
musel jsem k té záři jít.

Bez vůle, ba i bez síly,
mé tělo kráčelo si dál,
má bolest roste každou chvílí,
v klidu zemřít bych si přál.

Záře zdá se pořád blíž,
stejně tak smrt vytoužená,
radš bych na zádech si nesl kříž,
než v tomto lidském pekle sténal.

Konečně jsem k cíli došel,
nevěřil jsem očím vlastním,
celým tělem mráz mi prošel,
snad nikdy nebyl jsem tak šťastný.

Byla tam tůň průzračné vody,
tak blažený pocit to byl,
zas mohl jsem ovládat nohy,
co nejrychlej jsem se napil.

Jak vracela se ke mně síla,
zvláštní věci jsem si všiml,
malé zrcadlo se v písku skrývá,
opatrně jsem ho zdvihl.

Bohatě bylo ozdobené,
na rámu cizí jazyk psán,
ze zlata nejspíš vyrobené,
na zadní straně vyryt chrám.

Jemně otřel jsem z něj prach,
však to co uviděl jsem v něm,
vyvolalo ve mně strach,
přál jsem si ať je to sen.

Místo odrazu tam byl ten chrám,
před ním malá tůň modrá,
vedle ní jeden muž stál,
já poznal ho, byl jsem to já.