Za zvuků noci

Klepání za noci kdekoho vyděsí.
Odněkud zvenčí slyším jej zřetelně.
Ještěže chrání mě prastaré závěsy,
i okno dubové, které je bytelné.

Třesu se pod duchnou děsem i hrůzou,
brzy zapálím petrolejovou lampu,
povstalé stíny pletu si s lůzou,
spíše se skupinou krvelačných vampů.

Nemám se k opuštění lůžka starého,
na okamžik neustává klepot zvenčí.
Ty zvuky vyluzuje cos potvorného,
co s démony noci zběsile křepčí.

Přivírám oční víčka bych neviděl nic,
uši si ukrývám polštáři z peří.
Po dechu lapám, čím dál tím víc,
stvořitele ujišťuji, že v něj věřím.

Klepání neustává na krátkou chvíli.
Dobývá se snad ke mně, nezvaný host?
Mám mžitky před očima, jak přiopilý,
návaly strachu, střídá má nezkrotná zlost.

Rázně jsem uchopil závěs řídký okenní,
táhl nejprv v jednu a pak druhou stranu.
Nehodlal jsem čekat, až se rozední,
dost bylo strachu s hlavou ustaranou.

To bylo obav, ze zběsilé městské lůzy,
zlotřilých tvorů z lůna, hlubin Země.
Však nyní zřel jsem, že všechny tyto hrůzy,
do hlavy vstoupily z mého nitra – ze mě!